…..“
Nebi se, Jonathane, začneš přibližovat
tehdy, když dosáhneš
dokonalé rychlosti. A to neznamená tisíc kilometrů za hodinu, nebo
milión, ani rychlost světla. Protože každé číslo je omezení a dokonalost je
neomezená. Dokonalá rychlost, synu, znamená být ihned tam, kde chceš.“
Čiang bez varování zmizel
a vzápětí se objevil o dvacet metrů dál. Znovu zmizel a v témže zlomku
vteřiny byl zpět vedle Jonathana. „Je to svým způsobem zábavné,“ řekl.
Jonathan byl oslněn.
V tu ránu zapomněl na nebe. „Jak to
děláš? Jaké to je? Jak daleko můžeš takhle doletět?“
„Můžeš se přemístit na
jakékoliv místo v jakémkoliv čase,“ řekl Nejstarší „byl jsem na každém
místě a v každém čase, kde a kdy mě jen napadlo.“ Zadíval se přes moře. „Je
to zvláštní. Rackové, kteří dají přednost cestování před dokonalostí, jsou
pomalí a nedostanou se nikam. Ti, kteří se kvůli dokonalosti vzdají cestování,
se okamžitě dostanou kamkoliv. Pamatuj si, Jonathane, nebe není místo ani čas,
protože prostor a čas jsou zcela bezvýznamné. Nebe je…“
„Naučil bys mě takhle
létat?“ Jonathan Racek se celý třásl touhou zvítězit nad dalším neznámem.
„Samozřejmě, jestli
chceš.“
„Chci! Kdy začneme?“
„Můžeme začít třeba hned.“
„Chci se naučit takhle
létat, „ řekl Jonathan a oči se mu zaleskly zvláštním svitem. „Řekni mi, co mám
dělat.“
Čiang mluvil pomalu a
pozorně sledoval mladého racka. „Abys mohl létat rychlostí myšlenky, musíš
začít s vědomím, že už tam jsi…“
Celé umění bylo podle
Čianga v tom, přestat vidět sám sebe spoutaného uvnitř neomezeného těla,
které má metrové rozpětí křídel a výkon předvídatelný z grafu. Stačí si
jen uvědomit, že jeho pravá podstata žije jako dokonalé, nenapsané číslo,
v jediném okamžiku všude, v celém prostoru i čase.
Jonathan na tom den co den
intenzivně pracoval. Začínal před svítáním a končil po půlnoci. Navzdory všemu
úsilí se však nehnul ani o píď.
„Zapomeň na víru!“
připomínal mu Čiang. „K létání jsi také nepotřeboval víru, potřeboval jsi
pochopení. Tohle je úplně stejné. Zkus to znovu…“
Jednoho dne stál Jonathan
soustředěný se zavřenýma očima na břehu a nejednou věděl, co mu Čiang říkal. „Je
to pravda! Já jsem dokonalý, neomezený racek!“ Byl radostí bez sebe.
„Dobře,“ pronesl Čiang
vítězným hlasem.
Jonathan otevřel oči. Stál
s Nejstarším na zcela jiném pobřeží. Stromy rostly až k vodě a nad
hlavou jim zářila dvě spojená žlutá slunce.
…
( Bach, Richard; Jonathan Livingston Racek; nakl. Synergie 2010; str.35
-37)
Žádné komentáře:
Okomentovat